Alarmující úbytek včel inspiruje designéry k činům — a jejich škála je široká. Gabriel Galvillo používá včelí vosk k výrobě prefabrikovaných úlových komponentů, aby podpořil včely v jejich činnosti a zmírnil úbytek diverzity. Natálie Costantinová navrhla úl z kukuřičného šustí pro včely, co nežijí ve společenství, aby jim nabídla bezpečný prostor bez pesticidů. Eduard Seibert navrhl svítidlo Beehive, na jehož výrobě se podílí včely. Čerpá z pozitivních vlivů světla a vlastností včelího vosku na psychiku člověka. Stínidlo vzniká současně při produkci medu a tím dokáže projekt podpořit včelaře z ekonomického hlediska. Eduard, který se nyní díky projektu naplno začal věnovat včelařství, věří, že cenami ověnčený start-up je k včelám ohleduplný a má naději na úspěšnou produkci.
Od skla k vosku
Eduard studoval na Fakultě umění a architektury TUL a magisterský program v Ateliéru skla u Ronyho Plesla na UMPRUM. Projekt Beehive vznikl právě jako jeho diplomová práce a podle původní idey se tedy mělo jednat o produkt zhotovený ze skla. „Pracoval jsem na tom, jak několik desetin milimetru tenkou a křehkou plástev do skla transformovat,“ vysvětluje Eduard prvotní koncepci. „Až později jsem si uvědomil, jak právě tento krok narušil vnitřní logiku projektu. Byl tam v podstatě ze zvyku, dělat vše ze skla. Nebyl výsledkem přemýšlení, logickým vyústěním, ale jen nesouvisejícím automatismem. Naopak ponechat vše z vosku, v materiálu, který je zajímavý především svými vlastnostmi — je přírodní, měkký, voní, vzniká i zaniká bez environmentálních dopadů, a hlavně dává smysl z hlediska výrobního procesu — očistilo celý projekt a ten začal být elegantní odpovědí.“
Eduard tak začal těžit z vlastností vosku jako materiálu a jeho původu. | Foto: Filip Gyore
A tak prestižní Ateliér skla vystavoval tentýž rok mezi ostatními absolventskými pracemi i produkt z vosku, na první i na druhý pohled nezvyklého materiálu s naprosto odlišnými vlastnostmi. „Odevzdávat výsledek z vosku na oboru skla, královské disciplíně českého umění, na této prestižní škole, to není samozřejmost! Vnímám to jako projev odvahy a důvěry, za což jsem vděčný. Dost mi to rozvázalo ruce, a tak i umožnilo projekt dále rozvíjet.“ Vedle estetické zajímavosti je nezvyklý projekt výjimečný především procesem. Sám Eduard popisuje svůj modus operandy především jako analytický. „Tvořím poměrně systematicky a komplexně. Zakládám si na analýze, vracení se a sebekritickém hodnocení. Mám rád, když má projekt co nejelegantnější vnitřní logiku. To je moje hlavní estetické kritérium.“ Po obhájení projektu se Eduard vrátil do Liberce, kde v rámci doktorandského studia na TUL zkoumá vliv umělého osvětlení na psychickou pohodu člověka.
Pomíjivost a co s ní
Designéři — a je to paradox — znají vosk jako materiál z procesu výroby, jako tzv. ztracenou formu. Běžní smrtelníci, tedy spotřebitelé, si pak napoprvé vybaví svíčky — zde se projeví paleta smyslových schopností včelího vosku jako materiálu. I tak je ale stále řeč o pomíjivém tvaru, jak může vosk obstát jako trvanlivý materiál? „Zásadní je se zamyslet ze šířky nad celým poselstvím slova trvalý. Dle mého je to falešný ideál. Hodnota dnes není určována trvanlivostí a věčnost neznamená jistotu,“ vysvětluje Eduard své přesvědčení a omlouvá se za cynismus. „Náš svět je velmi dynamický — tomu ale bohužel odpovídá jistá míra spotřeby. Nicméně to vnímám jako nové perspektivy pro kreativitu a jako potenciál pro zajímavé evoluce celých odvětví. A věřím, že moje vosková svítidla na tuto situaci reagují jak esteticky, tak odpovědně vůči prostředí.“
Výdrž překvapí. „Můj nejstarší experiment drží již sedmým rokem, a tedy očekávám, že svítidla přežijí bez problému dobu dlouhou přes deset let,“ vypráví Eduard. Přesto do onoho vzorce výrobku, který hodláme vlastnit dlouhou dobu, charakter pomíjivosti příliš nesedí. Jak se o tak atypický produkt pečuje? „Jediným způsobem, jak ho zničit, je mechanicky či teplotou. Vosková plástev je křehká, a snadno se tedy rozbije. Kamarád ode mě jedno svítidlo dostal, při manipulaci se plástev poškodila,“ popisuje autor. „Člověk ji opravit nemůže, to kvůli jemnosti dokážou zas pouze včely. Poškozené místo pak naopak vytváří esteticky zajímavý kousek. Nicméně také kvůli tomu není mým produktem třeba sklenička, ale svítidlo, neboť není třeba s ním manipulovat při jeho užívání. Mechanická křehkost tedy nehraje moc velkou roli.“
Jako designér tento fakt zohlednil i při řešení poslední fáze životního cyklu výrobku. „Pomíjivost voskových stínítek se zapřít nedá. Prožijí s vámi jen část vašeho života, ale koneckonců to i většina dalších věcí, co si v životě pořídíte. Jsou na to však připravena jako málokterý produkt. Včelí vosk je možné kompostovat, recyklovat na surovinu, upcyklovat — například z nich vyrobit tu voskovou svíčku. Elektroinstalaci, která nejde kompostovat, je možné využít samostatně se stejným novým či jiným stínítkem. Již nějakou dobu pracuji na dalších návrzích stínítek, které využívají stejnou elektroinstalaci. Příprava produktu na recyklaci od začátku navrhovacího procesu je dle mého systémové řešení našeho spotřebního dilema.“ Eduard plánuje ročně produkovat nižší desítky kusů. Svítidlo přírodní barvy pak plánuje ocenit přibližně na osm tisíc korun a černé kolem deseti tisíc.
Včelař musí objekt z úlu také včas vyjmout, aby do ní včely nezanesly příliš medu. „Také záleží na místě, kam voštinu v úlu pověsíte. Někdy ji včely ignorují, začnou budovat jen sousední. Do úlu se také musí vložit ve správný čas – od podzimu do jara včely nestaví. Pokud správnou dobu propásnete, začnou včely stavět až za rok,“ popisuje Eduard vyzkoumané záludnosti včelího úlu. V jednom úlu mohou během roku vzniknout až tři svítidla. „Potenciál je vyšší, než jaký využíváme, snažíme se včely nevysilovat a netrápit.“
Včelí pracovní podmínky
Výroba svítidel s sebou nese určitou dávku kontroverze, přirozeně se tak nabízí otázka etiky při zasažení do včelího života takovým rázem. Eduarda vyvíjení postupů stálo několik letních období práce. Současně je produkce těchto stínítek navržená tak, aby včelí život ovlivňovala co nejméně. „Současný proces je náročnější spíše pro včelaře, ale o to ohleduplnější ke včelám. S touto prioritou byl navrhován,“ vysvětluje Eduard. „Celková hmotnost vosku stínítek se pohybuje v řádech desítek gramů, což je v celkovém množství vosku v úlu poměrně malé množství. Navíc, většinu stínítka včely postaví z materiálu, který dostanou, a tedy produkce zatěžuje úl minimálně. Asi podobně, jako výroba malé sklenice medu. Také období, kdy se včely stavbě věnují, koresponduje s obdobím dostatku potravy.“ Zpětné vazby od včelařů jsou podle Eduarda pestré — od ohlasů s obdivem podporujícím jeho iniciativu až po nadávky. „Když zkoušíte něco, co nikdo před vámi nedělal, vždy se setkáte s celým spektrem reakcí. Převážně jsou pozitivní, což mě samozřejmě těší a motivuje.“
Letos Eduard věnoval většinu času především zázemí projektu. Svítidla v něm probudila vlastní zájem o včelaření, pořídil si vlastní včely a zařídil včelnici. Samostudium včelaření nakonec letos rozhodl proložit studiem včelařství na středním odborném učilišti a aktivně se zajímá o včelařský spolkový život v Liberci. Na samotné navrhování a vývoj tak letos zbylo méně času. „I tak jsem však začal s experimenty s novou produktovou řadou svítidel a připravuji i umělecké objekty. Tam se věnuji paralele včelích staveb s naší architekturou a urbanismem. Cílem je na příští rok připravit ucelenou výstavu. Rozhodně se tak nenudím, byť to zatím není poznat na výsledcích.“ Průběh projektu se postupně objevuje na Instagramu @beehiveproduct.
